Sklenice

Profesor přišel do třídy se sklenicí - takovou, jaká se obvykle používá pro nakládání nebo konzervování potravin. Položil ji na katedru, pak se sklonil k zásuvce a vyndal z ní asi deset kamenů nepravidelných tvarů a pečlivě začal jeden po druhém vkládat do sklenice. Když byla sklenice úplně plná a žádný další kámen se do ní nevešel, zeptal se profesor žáků: "Je sklenice plná?" Všichni odpověděli, že ano.

"Opravdu?" Sehnul se pod stůl a zvedl ze země malý kbelík se štěrkem. Začal štěrk sypat do sklenice a lehce s ní přitom pohyboval, takže drobné kamínky zapadaly do mezer mezi kameny. Znovu se zeptal: "A teď je sklenice plná?" Nyní třída pochopila. "Asi ne," ozval se jeden hlas. "Dobře," odvětil učitel.

Znovu se sehnul, vytáhl nahoru kbelík s pískem a pak sypal písek do sklenice. Zaplnil veškerý zbývající volný prostor ve sklenici. Opět se ptal: "Je sklenice plná?" "Ne," odpověděla celá třída sborem. "Správně," na to učitel.

Vytáhl ještě džbánek s vodou, začal vodu lít do sklenice, až ji naplnil po okraj. Žákům pak položil otázku: "Co mělo znamenat všechno to, co jsem vám tady předvedl?"

Okamžitě se zvedla jedna ruka: "Znamená to: Není důležité, nakolik jsou nahuštěné úkoly, které máš splnit. Pokud budeš pracovat pořádně, vždycky se najde skulina k přidání něčeho dalšího!"

"Ne. Vyplývá z toho následující poučení: Jestliže nevložíš dovnitř nejdříve kameny, už je tam nevložíš nikdy."

Co jsou "kameny"  tvého života? Tvé děti, osoba, které dáváš svou lásku, tvoji drazí, úroveň tvého vzdělání, tvé sny, čas, který věnuješ sobě, tvé zdraví...

Pokud tyto "kameny" neumístíme nejdřív, nikdy už se do života nevejdou. Jestliže dáme přednost drobnostem (štěrku, písku), naplníme svůj život menšími věcmi. Budeme se zabývat jimi a nikdy neuznáme pravou hodnotu velkých a důležitých věcí.

Co jsou kameny tvého života?

Vlož do sklenice nejdříve ty.

(Podle příběhu Bruna Ferrera - Hvězdy pro duši, Portál 2013)

Sportovec

Kamil, žák druhé třídy, velmi rád sportoval a chtěl hrát v mladší školní lize. Maminka o jeho touze věděla. Měla však obavy, protože si uvědomovala, že mu sport nejde tak dobře jako některým jeho spolužákům.

Toho dne, kdy trenér dělal výběr do školní ligy, šla maminka s těžkým srdcem pro Kamila do školy. Když Kamil uviděl maminku, celý nadšený a se zářícíma očima se k ní rozběhl. To, co jí řekl, může být poučením pro nás všechny: "Mami, trenér mě vybral, abych tleskal a povzbuzoval!"

Podobně i každému z nás určil Bůh zvláštní úkol. Nemysleme si o sobě mnoho, ale také se ani nepodceňujme. Prosme Boha, aby nám pomohl rozpoznat náš úkol a pak jej s nadšením a s radostí plňme.

"Bůh ti dá buď to, co si žádáš, nebo něco mnohem lepšího."

Robert M. McCheyne

 

Zkouška tří sít

Jednoho dne potkal jeden Athéňan filosofa Sokrata a povídá: "Jestlipak víš, Sokrate, co jsem se zrovna dozvěděl o Tvém příteli?" "Počkej chvilku," odpověděl Sokrates. "Než mi cokoli řekneš, rád bych tě podrobil zkoušce. Říká se jí zkouška tří sít." "Tří sít?" "Přesně tak," pokračoval Sokrates. "Než mi začneš vyprávět o mém příteli, možná bude dobré na chvilku zkusit prosít to, co mi řekneš."

"První síto se jmenuje pravda. Máš naprostou jistotu, že to, co mi chceš říct, je pravda?" "Ne," odpověděl ten člověk, "vlastně jsem to jenom slyšel a...." "Dobře," řekl Sokrates. "Takže ty opravdu nevíš, jestli je to pravda nebo není. Teď vyzkoušejme druhé síto. Toto síto se jmenuje dobro. Chceš mi o mém příteli říct něco dobrého?" "Ne, naopak..." "Takže," pokračoval Sokrates, "chceš mi o něm říct něco špatného a nejsi si jist, jestli je to pravda. Hmm, hmm, Ale pořád ještě můžeš zkouškou projít, protože zbývá ještě jedno síto. Jmenuje se užitečnost. Bude mi to, co mi chceš o mém příteli říct, užitečné?" "No, ani moc ne." "Dobrá," uzavřel Sokrates, "takže to, co mi chceš říct, není ani pravdivé, ani dobré, dokonce ani pro mne užitečné. Tak proč bys mi to měl vyprávět?"

"Říkám vám ale, že z každého prázdného slova, které lidé řeknou, budou skládat účty v soudný den. Svými vlastními slovy budeš ospravedlněn, svými vlastními slovy budeš odsouzen." Matouš 12,36-37

"Představte si to ticho, kdyby každý říkal jen to, co ví." Karel Čapek

 

Boží království není "kdesi" mimo nás


V církevním prostředí se relativně často užívá slovní spojení "Boží království".  Sekulárně smýšlejícímu člověku zní tento termín spíše pohádkově, nereálně, něco jako "těšínské jablíčko" pro slabší povahy. Pravděpodobně je chybou mnohých křesťanů, že o Božím království hovoří častěji jako o něčem mimo nás, mimo realitu našeho každodenního života, jako o prostoru někde daleko ve vesmíru. Jiným výrazem pro Boží království je "království nebeské", což ještě více podtrhuje zamyšlení předchozích řádků.

Nový zákon prezentuje, že se nebeské království netýká jen vesmíru, ale že už existuje na Zemi, mezi námi. Každý den. Už samotný název "Boží království" napovídá, že v něm jde o představení Boha vlastnostmi, které má a kterými jsme obdarováni i my: má rád, odpouští, vede, pomáhá, svou blízkostí dává sílu "jít dál" i v nepříznivých obdobích života, ctí svobodu člověka, v Desateru představuje principy, které vedou k vyváženému životnímu stylu v osobním soukromí, rodině a práci.

Podle zakladatele křesťanství, Ježíše Krista, je ale třeba takovéto Boží království hledat, usilovat o něj, žít ho. Pak přinese výsledky, které drtivá většina lidí chce prožívat, hodnoty, po kterých toužíme, protože chceme žít spokojeně. 

Autor: Josef Cepl, pastor sboru